Nenechte se napálit
Housle bývají označovány za dokonalý, přímo královský nástroj, což se leckomu může zdát přehnané. A přece je toto označení v jistém smyslu oprávněné.
Je pozoruhodné, že se po čtyři staletí nezměnilo nic podstatného na původní konstrukci houslí a nástrojů této skupiny. Ve všech oborech lidské činnosti došlo k výraznému pokroku, ale před houslemi jako by se zastavil čas. To proto, že jejich konstrukce, již vyvinuli skvělí italští houslaři před čtyřmi sty lety, je po všech stránkách dokonalá. Laik stěží chápe, proč jsou mezi nástroji houslové skupiny a jejich jakostí velké rozdíly, proč jeden nástroj má cenu několika set korun a jiný třeba několik tisíc, statisíců nebo milionů; proč staré nástroje bývají lepší než novodobá, pečlivá práce mistra houslaře, který má k dispozici nejen staré vzory, ale i moderní vědu a veškerou její techniku. Je třeba si uvědomit, že housle nejsou dílem jedince, nýbrž geniálním výtvorem mnoha mistrů houslařů, plodem jejich přemýšlení,důmyslu, pokusů, práce i umění.
Zásadní otázka zní: Jak máme poznávat, posuzovat a studovat vzácné a vzorové nástroje, jsou-li "němé" ve vitrínách sbírek či znějí-li v rukou virtuosů, kteří je často až žárlivě střeží před jakoukoli prohlídkou?
Stejná potíž se jeví u soukromých majitelů nebo sběratelů, jichž je u nás dost a na celém světě neuvěřitelně mnoho. Mistrovské nástroje jednoho a téhož houslaře nejsou nikdy zcela totožné. Rozdíly vznikají dozrávajícím uměním mistra, použitím odlišného materiálu, změnou pojetí i vkusu a mnoha jinými složkami. Proto je nutno posuzovat každého houslaře a jeho tvorbu podle celkových společných znaků většího počtu nástrojů,které pak tvoří poznání základů slohu mistrovy tvůrčí práce.
Housle bývají označovány za dokonalý, přímo královský nástroj, což se leckomu může zdát přehnané. A přece je toto označení v jistém smyslu oprávněné.
Je pozoruhodné, že se po čtyři staletí nezměnilo nic podstatného na původní konstrukci houslí a nástrojů této skupiny. Ve všech oborech lidské činnosti došlo k výraznému pokroku, ale před houslemi jako by se zastavil čas. To proto, že jejich konstrukce, již vyvinuli skvělí italští houslaři před čtyřmi sty lety, je po všech stránkách dokonalá. Laik stěží chápe, proč jsou mezi nástroji houslové skupiny a jejich jakostí velké rozdíly, proč jeden nástroj má cenu několika set korun a jiný třeba několik tisíc, statisíců nebo milionů; proč staré nástroje bývají lepší než novodobá, pečlivá práce mistra houslaře, který má k dispozici nejen staré vzory, ale i moderní vědu a veškerou její techniku. Je třeba si uvědomit, že housle nejsou dílem jedince, nýbrž geniálním výtvorem mnoha mistrů houslařů, plodem jejich přemýšlení,důmyslu, pokusů, práce i umění.
Zásadní otázka zní: Jak máme poznávat, posuzovat a studovat vzácné a vzorové nástroje, jsou-li "němé" ve vitrínách sbírek či znějí-li v rukou virtuosů, kteří je často až žárlivě střeží před jakoukoli prohlídkou?
Stejná potíž se jeví u soukromých majitelů nebo sběratelů, jichž je u nás dost a na celém světě neuvěřitelně mnoho. Mistrovské nástroje jednoho a téhož houslaře nejsou nikdy zcela totožné. Rozdíly vznikají dozrávajícím uměním mistra, použitím odlišného materiálu, změnou pojetí i vkusu a mnoha jinými složkami. Proto je nutno posuzovat každého houslaře a jeho tvorbu podle celkových společných znaků většího počtu nástrojů,které pak tvoří poznání základů slohu mistrovy tvůrčí práce.
Oceňování nástrojů
Housle a houslové nástroje (violy, violoncello, kontrabas) staré třeba 60 let nepovažujeme za staré. Skutečné stáří v celé této skupině začíná alespoň 100 - 150 lety. Souvisí to s dokonalou a neměnnou konstrukcí těchto nástrojů a možností jejich použití. Vynikající housle, staré například 250 let a dobře zachovalé, mohou dokonce sloužit svému původnímu účelu i po tak dlouhé době. Relativita stáří houslových nástrojů vynikne více, porovnáme-li je s hudebními nástroji jiných skupin. Klavír nebo jiné nástroje s mechanismy, staré "jen" 100 let, jsou ve srovnání s houslovými staré, daleko méně upotřebitelné a docela jistě nemoderní.
Práce houslařů jsou oceňovány podle kvality zvuku, krásy a vypracování stavby. Zvláště stoupá hodnota starých nástrojů (a také poptávka po nich roste). Zvětšuje se sice počet hudebníků i sbírek, ale v žádném případě počet starých, pravých a osvědčených nástrojů. Časy, kdy se náhodou objevily vzácné stradivárky, guarnerky nebo jiný hodnotný nástroj zcela neočekávaně a za nepatrnou cenu,jsou nenávratně tytam. Špičkoví hráči, sběratelé, houslařští mistři, muzeální pracovníci i obchodníci s nástroji nezanedbali žádnou příležitost, aby objevili a získali tyto klenoty. Vynikající nástroje jsou známy a pečlivě registrovány. Vzácné nástroje mění jen zřídka majitele, a když už se tak stane, neujde změna pozornosti odborníků a veřejnosti.
Charakteristika starého nástroje
Starý nástroj z poloviny 18. století měl vždy tzv. barokní menzuru, to jest "krátký krk". S nástupem virtuózní techniky hry v polovině 19. století bylo nutno krk "prodloužit", tedy vsadit krk a hmatník nový, delší a originální (původní) žlab s ladícími kolíky a hlavicí citlivě na tento tzv. šift naplátovat. Tento řez je dobře vidět zpravidla blízko malého pražce u patky hlavice.
Hlavice je projevem umění i řezbářské dovednosti mistra a říká se, že i "podpisem", tedy poznávacím znakem jeho tvorby. Zachovává většinou tradiční formu spirálovitého závitu (šneku), jehož linie je zřejmě barokní. Žlab je vzadu zakončen patkou, jež má většinou zakulacený tvar. Hlavice, žlab a krk byly a jsou vyráběny z poměrně trvalého a houževnatého javoru (někdy v polovině 18. století v Čechách a Rakousích z dřeva hruškového), který u opravdu starého a hojně používaného nástroje nese znaky opotřebení, obzvláště v místech denního kontaktu s rukou hudebníka (prohmataný krk, ohlazené okraje hlavice při ladění). Na dně količníku bývá otvor ve tvaru kříže či srdíčka pro snadnější upnutí struny A. Opakované opravy se provádějí vsazováním dřeva do
otvorů pro ladící kolíčky tzv. "vymletých" neustálým laděním a častou výměnou opotřebených kolíčků. Tělo - dno a luby z javoru, víko s ozvučnými -f- otvory vždy ze smrku - bývá poseto četnými vrypy a šrámy (opotřebování horního lubu) opět v místech denního kontaktu s rukou hráče.
Starý nástroj bývá opatřen olejovým lakem, jehož příprava byla obřadem a každý mistr houslař měl svůj recept. Na tzv. "bílý nástroj" byl nanesen roztok, který ucpal póry ve dřevě, a zamezil tak nerovnoměrnému prosáknutí základních mořidel hluboko do struktury dřeva. Poté nástroj potřel slabou vrstvou průzračného laku a teprve po důkladném vyschnutí a přebroušení této základní vrstvy,která dala vyniknout kresbě dřeva, začal nanášet další a další vrstvy laku barevného v různých tónových odstínech. Olejový lak je měkký, dlouho schne a častým používáním nástroje (asi 200let) bývá na mnoha místech setřen. Na starém nástroji častokrát identifikujeme pouze zbytky některé z vrstev původního jasně červeného laku,který léty oxidace spolu se dřevem tmavne do barvy tmavočervené anebo z původní jasně žluté barvy přejde v nádhernou transparentní jasně hnědou, kterou vídáme často na původních barokních sekretářích či komodách.
Houslaři 20. století (i současní) měli (a stále mají) před očima svůj velký vzor: Antonia Stradivariho - a proto neustále kopírují některé z jeho krásných houslí, jež vlastní na kvalitní fotografii s co nejpodrobnější technickou dokumentací. Všichni se snaží co nejlépe napodobit svůj ideál krásy, a tak je možné vidět na houslařských soutěžích a přehlídkách stále jeden a tentýž model, lišící se většinou výběrem dřeva a barvou více či méně transparentního laku.
Viněty
Většina mistrů houslařů opatřovala svá díla tištěnými nebo ročně psanými vinětami se svým jménem, letopočtem výroby nástroje či opusovým číslem. Staré nálepky mají překrásná barokní
písmena. Text nálepky bývá latinský, v pozdějších dobách se kombinoval s jazykem země původu. Houslaři a tiskaři neuměli často správně psát latinsky ani rodnou řečí, proto obsahují texty nálepek mnohdy hrubé chyby. Staré nálepky jsou tištěny vesměs z jednotlivých sázených typů písma.Proto jsou písmena vždy poněkud hlubší, protože jsou vytištěna tlakem typů do papíru. (Modernější způsob tisku, např. litografie, tento znak nemá.) Papír nálepe prozradí, je-li nový nebo přirozeně zažloutlý stářím. Text nálepek bývá tištěn celý, až na dvě či tři poslední čísla letopočtu.
Tovární výroba ráda označuje své výrobky napodobeninami nálepek mistrů, kteří jí slouží za vzor a jejichž šablon bylo použito při zhotovování desek. To jsou ovšem imitace nejhrubšího druh. V novinových inzerátech často čteme "výhodná" oznámení, že se levně prodají "stradivárky" z roku 1769, tedy z doby, kdy byl tento mistr již dávno mrtev.
TOVÁRNÍ VÝROBA
Počátkem 20. století se hra na smyčcový nástroj stala tak populární a masovou, že rukodělná práce mistrů houslařů nestačila rostoucí poptávku po nástrojích houslového typu uspokojit. Na mnoha místech Evropy (Čechy: Schönbach, Německo: Mitlenwald, Markneukirchen a Klingenthal, Francie: Mirecourt) začala tovární výroba. Hlavním požadavkem byla rychlost a nízká cena.
Nástroje takto vyrobené se vyznačují nepěkně a nepřesně vyřezanou hlavou, hrubě a ve spěchu vydlabaným količníkem, krk bývá pouze přilepen (nebo dokonce přibit) k tělu pod nesprávným úhlem, hmatník nebývá z ebenu, ale z levného, černě obarveného javoru, síla vrchní i spodní desky bývá příliš silná a probraná šmahem ("mečivý" tón), klenba desek plochá, -f- otvory řezány nečistě, výložka podél okrajů často jen malovaná tuší nebo vykládaná imitací ebenu. Lak byl nanášen z co nejlevnější pryskyřice na výrobu školní kalafuny (velmi tvrdý), který se nehezky oprýskal a často v celých plátech odpadával. Barva takového laku bývala žlutá, světle či tmavočervená, hnědá až do černa a prakticky zakryla nehezké, laciné dřevo často bez jakékoli kresby. Umělá patina ("špína") byla nanášena do středu růžků a záhybů lubů již při počátku nástřiku laku na nástroj. Nelze ji nikdy očistit, neboť se skrývá pod vrstvou laku.
Takových houslí byly vyrobeny statisíce a dnes se najdou snad v každé domácnosti někde na půdě po dědečkovi, nejčastěji s vinětou Stradivari - k velké radosti potomků, kteří se zaprášeným pouzdrem a vzrušením rozšířenými zorničkami obrážejí specializované prodejny či houslaře ve snaze takový nástroj zpeněžit za cenu mnoha milionů korun. Jsou známy případy ze sběratelské burzy, kdy zkušený starožitník ve snaze "dobře nakoupit" vydal několik desítek tisíc za "starobylé", leč levné tovární housle, opatřené vinětou s italským jménem (často neexistujícím) a vydávané za ruční mistrovskou práci. Takový nákup, často podpořený zajímavou historkou o nabytí houslí před první světovou válkou některým z prodejcových předků či o dědečkově přátelství s Janem Kubelíkem a vzácném daru nebo o nikdy nevyzvednutých houslích svěřených do úschovy židovským virtuosem během deportací za protektorátu, bývá přinejmenším velmi riskantní.
Dnes se ve velkovýrobě používá tvrdý lak polyuretanový, který je prakticky "neprůstřelný" a už vůbec nedovolí dřevu dýchat. Hromadná výroba houslí přinesla zploštění starých zkušeností a pracné pečlivosti rukodělné práce. Lidé, kteří se jí zabývali a zabývají, neměli, nemají (a ani nemohou mít) úroveň starých mistrů.
Jiří Hron
(článek "Klenoty s hlasem slavíka" pro časopis Art & Antiques, leden-únor 2003)
Housle a houslové nástroje (violy, violoncello, kontrabas) staré třeba 60 let nepovažujeme za staré. Skutečné stáří v celé této skupině začíná alespoň 100 - 150 lety. Souvisí to s dokonalou a neměnnou konstrukcí těchto nástrojů a možností jejich použití. Vynikající housle, staré například 250 let a dobře zachovalé, mohou dokonce sloužit svému původnímu účelu i po tak dlouhé době. Relativita stáří houslových nástrojů vynikne více, porovnáme-li je s hudebními nástroji jiných skupin. Klavír nebo jiné nástroje s mechanismy, staré "jen" 100 let, jsou ve srovnání s houslovými staré, daleko méně upotřebitelné a docela jistě nemoderní.
Práce houslařů jsou oceňovány podle kvality zvuku, krásy a vypracování stavby. Zvláště stoupá hodnota starých nástrojů (a také poptávka po nich roste). Zvětšuje se sice počet hudebníků i sbírek, ale v žádném případě počet starých, pravých a osvědčených nástrojů. Časy, kdy se náhodou objevily vzácné stradivárky, guarnerky nebo jiný hodnotný nástroj zcela neočekávaně a za nepatrnou cenu,jsou nenávratně tytam. Špičkoví hráči, sběratelé, houslařští mistři, muzeální pracovníci i obchodníci s nástroji nezanedbali žádnou příležitost, aby objevili a získali tyto klenoty. Vynikající nástroje jsou známy a pečlivě registrovány. Vzácné nástroje mění jen zřídka majitele, a když už se tak stane, neujde změna pozornosti odborníků a veřejnosti.
Charakteristika starého nástroje
Starý nástroj z poloviny 18. století měl vždy tzv. barokní menzuru, to jest "krátký krk". S nástupem virtuózní techniky hry v polovině 19. století bylo nutno krk "prodloužit", tedy vsadit krk a hmatník nový, delší a originální (původní) žlab s ladícími kolíky a hlavicí citlivě na tento tzv. šift naplátovat. Tento řez je dobře vidět zpravidla blízko malého pražce u patky hlavice. Hlavice je projevem umění i řezbářské dovednosti mistra a říká se, že i "podpisem", tedy poznávacím znakem jeho tvorby. Zachovává většinou tradiční formu spirálovitého závitu (šneku), jehož linie je zřejmě barokní. Žlab je vzadu zakončen patkou, jež má většinou zakulacený tvar. Hlavice, žlab a krk byly a jsou vyráběny z poměrně trvalého a houževnatého javoru (někdy v polovině 18. století v Čechách a Rakousích z dřeva hruškového), který u opravdu starého a hojně používaného nástroje nese znaky opotřebení, obzvláště v místech denního kontaktu s rukou hudebníka (prohmataný krk, ohlazené okraje hlavice při ladění). Na dně količníku bývá otvor ve tvaru kříže či srdíčka pro snadnější upnutí struny A. Opakované opravy se provádějí vsazováním dřeva do
otvorů pro ladící kolíčky tzv. "vymletých" neustálým laděním a častou výměnou opotřebených kolíčků. Tělo - dno a luby z javoru, víko s ozvučnými -f- otvory vždy ze smrku - bývá poseto četnými vrypy a šrámy (opotřebování horního lubu) opět v místech denního kontaktu s rukou hráče. Starý nástroj bývá opatřen olejovým lakem, jehož příprava byla obřadem a každý mistr houslař měl svůj recept. Na tzv. "bílý nástroj" byl nanesen roztok, který ucpal póry ve dřevě, a zamezil tak nerovnoměrnému prosáknutí základních mořidel hluboko do struktury dřeva. Poté nástroj potřel slabou vrstvou průzračného laku a teprve po důkladném vyschnutí a přebroušení této základní vrstvy,která dala vyniknout kresbě dřeva, začal nanášet další a další vrstvy laku barevného v různých tónových odstínech. Olejový lak je měkký, dlouho schne a častým používáním nástroje (asi 200let) bývá na mnoha místech setřen. Na starém nástroji častokrát identifikujeme pouze zbytky některé z vrstev původního jasně červeného laku,který léty oxidace spolu se dřevem tmavne do barvy tmavočervené anebo z původní jasně žluté barvy přejde v nádhernou transparentní jasně hnědou, kterou vídáme často na původních barokních sekretářích či komodách.
Houslaři 20. století (i současní) měli (a stále mají) před očima svůj velký vzor: Antonia Stradivariho - a proto neustále kopírují některé z jeho krásných houslí, jež vlastní na kvalitní fotografii s co nejpodrobnější technickou dokumentací. Všichni se snaží co nejlépe napodobit svůj ideál krásy, a tak je možné vidět na houslařských soutěžích a přehlídkách stále jeden a tentýž model, lišící se většinou výběrem dřeva a barvou více či méně transparentního laku. Viněty
Většina mistrů houslařů opatřovala svá díla tištěnými nebo ročně psanými vinětami se svým jménem, letopočtem výroby nástroje či opusovým číslem. Staré nálepky mají překrásná barokní
písmena. Text nálepky bývá latinský, v pozdějších dobách se kombinoval s jazykem země původu. Houslaři a tiskaři neuměli často správně psát latinsky ani rodnou řečí, proto obsahují texty nálepek mnohdy hrubé chyby. Staré nálepky jsou tištěny vesměs z jednotlivých sázených typů písma.Proto jsou písmena vždy poněkud hlubší, protože jsou vytištěna tlakem typů do papíru. (Modernější způsob tisku, např. litografie, tento znak nemá.) Papír nálepe prozradí, je-li nový nebo přirozeně zažloutlý stářím. Text nálepek bývá tištěn celý, až na dvě či tři poslední čísla letopočtu. Tovární výroba ráda označuje své výrobky napodobeninami nálepek mistrů, kteří jí slouží za vzor a jejichž šablon bylo použito při zhotovování desek. To jsou ovšem imitace nejhrubšího druh. V novinových inzerátech často čteme "výhodná" oznámení, že se levně prodají "stradivárky" z roku 1769, tedy z doby, kdy byl tento mistr již dávno mrtev.
TOVÁRNÍ VÝROBA
Počátkem 20. století se hra na smyčcový nástroj stala tak populární a masovou, že rukodělná práce mistrů houslařů nestačila rostoucí poptávku po nástrojích houslového typu uspokojit. Na mnoha místech Evropy (Čechy: Schönbach, Německo: Mitlenwald, Markneukirchen a Klingenthal, Francie: Mirecourt) začala tovární výroba. Hlavním požadavkem byla rychlost a nízká cena.
Nástroje takto vyrobené se vyznačují nepěkně a nepřesně vyřezanou hlavou, hrubě a ve spěchu vydlabaným količníkem, krk bývá pouze přilepen (nebo dokonce přibit) k tělu pod nesprávným úhlem, hmatník nebývá z ebenu, ale z levného, černě obarveného javoru, síla vrchní i spodní desky bývá příliš silná a probraná šmahem ("mečivý" tón), klenba desek plochá, -f- otvory řezány nečistě, výložka podél okrajů často jen malovaná tuší nebo vykládaná imitací ebenu. Lak byl nanášen z co nejlevnější pryskyřice na výrobu školní kalafuny (velmi tvrdý), který se nehezky oprýskal a často v celých plátech odpadával. Barva takového laku bývala žlutá, světle či tmavočervená, hnědá až do černa a prakticky zakryla nehezké, laciné dřevo často bez jakékoli kresby. Umělá patina ("špína") byla nanášena do středu růžků a záhybů lubů již při počátku nástřiku laku na nástroj. Nelze ji nikdy očistit, neboť se skrývá pod vrstvou laku. Takových houslí byly vyrobeny statisíce a dnes se najdou snad v každé domácnosti někde na půdě po dědečkovi, nejčastěji s vinětou Stradivari - k velké radosti potomků, kteří se zaprášeným pouzdrem a vzrušením rozšířenými zorničkami obrážejí specializované prodejny či houslaře ve snaze takový nástroj zpeněžit za cenu mnoha milionů korun. Jsou známy případy ze sběratelské burzy, kdy zkušený starožitník ve snaze "dobře nakoupit" vydal několik desítek tisíc za "starobylé", leč levné tovární housle, opatřené vinětou s italským jménem (často neexistujícím) a vydávané za ruční mistrovskou práci. Takový nákup, často podpořený zajímavou historkou o nabytí houslí před první světovou válkou některým z prodejcových předků či o dědečkově přátelství s Janem Kubelíkem a vzácném daru nebo o nikdy nevyzvednutých houslích svěřených do úschovy židovským virtuosem během deportací za protektorátu, bývá přinejmenším velmi riskantní.
Dnes se ve velkovýrobě používá tvrdý lak polyuretanový, který je prakticky "neprůstřelný" a už vůbec nedovolí dřevu dýchat. Hromadná výroba houslí přinesla zploštění starých zkušeností a pracné pečlivosti rukodělné práce. Lidé, kteří se jí zabývali a zabývají, neměli, nemají (a ani nemohou mít) úroveň starých mistrů.
Jiří Hron
(článek "Klenoty s hlasem slavíka" pro časopis Art & Antiques, leden-únor 2003)